Vinschgau cup aneb report z italského tripu

Po velmi dlouhé době jsme se rozhodli udělat nějaký report z výjezdu a je to rovnou taková menší knížka

Zkusím to, proč ne. Sice tu přede mnou byli zdatnější vypravěči a možná to bude postrádat potřebnou jiskru, ale je to lepší než drátem do voka.

Starší ročníky si pamatují, že dříve býval skoro pravidelně po každém výjezdu sepsán report. Pro pobavení, pro content. Prostě pro prdel, aby lidi viděli, že ten hokej není jenom o hokeji.

Rozhodl jsem se vydat na Vinschgau cup do Latsche (Jižní Tyrolsko, Itálie, kdyby náhodou někdo nevěděl). Neměl jsem nic naplánovaného, z letního období byla většina už pryč a dovolené v práci zbylo ještě mnoho, tak proč ne, viď.

Jedu sám, jsem v tomhle trochu divnej. Nepotřebuju lidi, abych si něco užil. Podařilo se mi sehnat ubytování kolem dvojky za noc (ještě levný) v nedaleké vesnici od Latsche (jinak nikde nic). Koupil jsem lupeny na naše zápasy, 22 éček za každej z nich. Se asi posrali, ale budiž. Řeším ještě potřebné povolenky, dálničku do Rakouska, Brenner pass a v případě výběru i mýtné na italské dálnice (velká chyba). Co jsem celkem počítal, mě ta sranda vyšla na cca 15 tisíc bez jídla a příležitostného popíjení.

Ale už nastává den D, nemůžu spát, což je u mě už skoro standard, nakládám propriety potřebné k přežití mimo domov. Nakonec jsem se rozhodnul, že vzhledem k lokalitě vezmu s sebou i kolo, kdyby se mi náhodou zachtělo trochu rajzovat, a vyrážím na 700 km+ dlouhou cestu přes tři země.

Cesta mě tradičně už bere přes Vary, kam vždycky „rád“ jezdím, a na německé hranice, kde k mému překvapení stále probíhají kontroly řidičů (schengenský prostor my ass), ale kromě toho si nemůžu na nic stěžovat. Nechtělo se mi nějak zdržovat snídaní a podobnýma snobárnama, tak jsem nakoupil v Bille anglický rohlíky a postupně konzumoval při cestě, abych se zbytečně nezdržoval. V Německu ladím Bayern 3, protože ho z nějakého důvodu mám rád (i když německy umím prachbídně), a tak nějak vypínám mozek, sleduju cestu a navigaci, až se dostanu po dálnicích do Mnichova. Tam jako obvykle vyhlížím místní Allianz Arenu, která se vždycky na chvíli ukáže v celé své kráse a dokáže trochu zvednout náladu. Tentokrát i doprava byla fajnová, takže nebyl důvod se mračit nebo hudrovat (což taky mám rád).

Zanedlouho už se dostávám na svoji oblíbenou část cesty, kdy se pomalu, ale jistě ukazují hory přede mnou a já už vím, že jsem daleko od domova a dostávám se do prostředí, které doslova miluju a nabíjí mě energií. Tahle energie je ale trochu rozbíjena neustálým kontrolováním navigace a hledáním nejrychlejších cest, abych nemusel zbytečně stát. Hodně lidí varuje před Brennerem a říká, že to tam je neustále ucpaný a bla bla bla. Jelikož jsem koupil průjezd za 12,50, už úplně nemám na výběr. A k mému překvapení? Vůbec nic. Sic to tam nejde valit 130, protože se tam masivně staví a opravuje, ale pod 50 se tam skoro nedostanete a provoz je krásně plynulý.

Toto nadšení jsem si přenesl do další části cesty a řekl, že to protáhnu přes dálnici kolem Bolzana. Tady můj úsudek totálně selhal a já díky kombinaci deště, příjezdu kolem většího města a totální idiocie italských řidičů zkejsnul na dobrou hodinu deset v nehybných kolonách, které se z ničeho nic vždycky začaly hýbat a potom zase na půl hodiny stály. Jedinou světlou stránkou bylo, že jsem s údivem zjistil, že moje auto disponuje plně funkční televizí! A zrovna dávali F1! Najednou jsem byl i docela rád, že se nemusím věnovat řízení a můžu něčím krátit čas.

Když už jsem se konečně vysoukal z italského silničního pekla, tak k mému překvapení míjím velice známý pivovar Forst, který se nachází ve stejnojmenném městě. Nevím, proč jsem si myslel, že to je příjmení nějakého sládka nebo majitele. Každopádně na zastávku není čas ani nálada, ale to místečko vypadalo určitě lákavě. Zanedlouho už se dostávám do finálního stintu mojí cesty a jako na zavolanou přestává chcát a začíná se rozevírat nebe. Jako by někdo nahoře říkal: „Neboj se, můj synu, tvé strasti jsou u konce,“ a soudě podle scenérií, které se přede mnou odehrávaly, jsem si sám připadal jako v nebi. Řeknu vám, že moc krásnějších míst na téhle zemi jsem zatím ještě neviděl, a úplně mi to vzalo dech.

Dorážím na ubytko. Bad Kochenmoos, klidně jim udělám reklamu. Uklizené v docela nezajímavé části vesničky Naturno, ale s velice dobrou pizzérkou a pokojem, jehož balkon je podobné velikosti jako celý pokoj. Každopádně výhled úplně snový, a kdybych měl na to prachy, tak tady klidně zůstanu nafurt. Chtěl jsem jet ještě nakoupit a najíst, ale rychle jsem zjistil, že italský styl života tu vládne. Po osmé hodině už si neškrtnete, a pokud nemáte rezervaci kamkoliv, tak máte smolíka. Nakonec jsem to zapíchnul v jakémsi fast foodu, kde jsem si dal calzone. Na Itálii špatný, ale byla to znouzecnost.

Pomalu se dostáváme k tomu, proč jsem sem přijel. Původně jsem to neměl v plánu už v pátek, ale nakonec mi to nedalo a jel jsem se podívat na místo činu, kde se budou odehrávat v sobotu a neděli naše zápasy. K mému (dalšímu) překvapení se autem nedostanete k aréně ani náhodou. Musíte najít parkování někde v městečku a jít docela štreku do kopce. Pokud danou cestu zvládnete, tak se před vámi zjeví jakási dřevěná bouda, o které byste na první dobrou neřekli, že se jedná o zimní stadion. Po důkladné obhlídce ale usuzuji, že jsem tu správně, akorát teda nemám lístek na zápas, který se tam zrovna hrál, ale hluk, který ze zimáčku vycházel, mi nedal a musel jsem to alespoň obhlídnout. Hlavní vstup je no-go, kontrola lístků a šacování, to asi neprojde, ale nad zimáčkem je cestička, která není nijak omezená barikádama nebo plotem, tak proč ne, viď? Po chvilce zjišťuju, že se danou cestičkou úplně v pohodě dostanu k bočním dveřím zimáku. Jdu dál, přes skleněné dveře vidím napráskané ochozy a líbivé chorály místní ultrasky ERC Ingolstadt a zkoumám, kam až cesta vede. Když dojdu k posledním skleněným dveřím, tak dostanu šok jako už dlouho ne. Pohybem aktivovaná světelná čidla. PRŮSER. Hned jak se rozsvítilo, tak ze staďáku vyběhnul jak čertík z krabičky sekuriťák a hned běží za mnou, můj první instinkt? Ruce hore! Nevim, proč jsem takhle zareagoval, ale co kdyby měl taser nebo pepřák, viď. Borec na mě něco německy, já na něj něco anglicky. Navzájem si nerozumíme, tak na sebe chvilku koukáme. Snažím se mu naznačit, že se jenom koukám kolem a že nechci žádné problémy. Borec na mě lámanou angličtinou, jestli vím, kdo je uvnitř, říkám, že vím, ale že tu jsem kvůli Litvínovu a že nemám lístek na dnešek. Z nějakého důvodu mě chlápek zatáhnul na zimák, přivolal další dva sekuriťáky, ti si pro mě přišli a doprovodili mě skrz celý stadion zase ven, takže jsem se vlastně na ten zápas dostal a mohl si udělat první dojem ze stadionu, který mi trochu připomínal ten v Bílině.

Každopádně ten walk of shame, kdy vás vedou dva sekuriťáci v oranžových vestách a za váma se otáčí celej stadion, nikomu nepřeju. To si možná mohli odpustit.

Den druhý, MATCHDAY! Ale ještě ne. Jelikož se hraje až od 20:00, tak mám na zabití skoro celý den, čas vytáhnout kolo. Sic jsem technický typ, ale najít správnou aplikaci na cyklotrasy, mapy, správné značení atd. mi zabralo až znepokojivě dlouho. Nakonec jsem nebyl tak blbej, abych vybral trasu až do Bolzana a zpět, která čítala 112 km, ale vybral jsem kompromis do Merana, který byl pouze poloviční. Spoiler alert, ani to jsem nakonec nezvládnul. Svoje cyklotoulky tu asi nějak vehementně rozepisovat nebudu, jenom zmíním, že jsem asi po deseti letech vytáhnul svoje skoro 20 let staré cyklotriko BENZINA Litvínov, které mi překvapivě stále padne, a dobrých 40 km jsem dělal slušnou reklamu na čerpací stanice a náš hokejový klub. Když jsem projížděl skrz Latsch, tak se za mnou často lidi otáčeli, takže asi nějaký úspěch to sklidilo. Jednu věc si z cyklotoulek neodpustím: kdybyste náhodou měli šanci, tak určitě si zajeďte do Merana, je to nádherné městečko, které protíná řeka, a je to místo jako z pohádky.

ZPÁTKY K HOKEJI

Po návratu na ubikaci jsem byl jak zpráskanej pes, musel jsem se vrátit vlakem, protože jsem malinko přecenil svoji fyzičku, sílu a víceméně všechno. Nevadí. Hledám spojení, vydávám se busem směr Latsch, abych konečně dostál svému poslání. Po cestě na zimák míjím jednu postavu, ve slunci vidím jenom siluetu a ne obličej, ale přesto se mi něco nezdá. Když jsem dotyčného dostihl, tak se podívám, a hle? Dejve? Tyvole, co tady děláš! Člověk ho nevidí, co je rok dlouhej, a najednou se totální náhodou potkáme někde v prdeli v Tyrolsku? Svět je fakt malej. Jsem zase o něco radši, protože mám s kým kecat a fandit.

Přicházíme společně na zimák, kontrola kapes, zrovna dneska mě nenapadlo brát pyro, kontrola lístků a jdeme se družit. U vstupu hned zvětřím kluky z klubu i se starým známým ex-předsedou, házíme kus řeči, probíráme všemožné a já už pokukuji po stánku s jídlem. Když už jsme se konečně odpoutali od konverzací, tak nás paní u klobás překvapí lámanou češtinou a ptá se nás, jestli jsme z ČR, načež odpovídáme, že ano. Paní se snaží něco říct, načež ukazuje čtyři prsty. Po chvilce dumání zjišťujeme, že po nás chce, abychom řekli tu číslovku česky, a když tomu tak uděláme, „čtyři“, tak se můžou společně s kolegama ve stánku smíchy posrat. Asi je ten náš jazyk fakt vtipnej, nevim. Každopádně chceme klobásu s pivem, klobása okey, ale pivo prej uvnitř. Divný, ale co se dá dělat. Uvnitř nacházíme výčep. Jedno pivo 5 €, tyvole, to bude drahý. K našemu (dalšímu) překvapení jsou piva v třetinkách. TY VOLE. A to pivo ještě není ani tak dobrý. Holt Itálie, no, co naděláš.

Jdeme se zorientovat na stadionku, docela rychle nacházíme hlouček lidí v barvách našich a usuzujeme, že tu jsme asi správně. Už po cestě na stadion potkávám věrnou skupinku našich Němců od Seiffenu (hallo Jungs), kteří vyvěšují zástavy a vlají vlajkami. Větřil jsem, že po mně něco budou chtít, a taky že jo. Jen co mě zmerčí, začnou mávat paličkama a ukazovat na buben, který mají s sebou. Co mám s váma, kluci, dělat? Tak to beru za své a stavím se k nástroji. Po chvilce přijde Dejv, zda nepůjdeme pro pivo, to se nemusíš ptát dvakrát, hele. Vidíme nabídku 5 piv za 15 €, jelikož se jedná o zmíněné trojky, tak nabídku využíváme. V průběhu objednávky nám ale dochází, že 5 piv = 5 kelímků se zálohou 2 €, takže 15 € hadr nakonec.

S obnosem pitiva jdeme na značky, hráči už pomalu nastupují, stadionem se střídmě line pokřik „Litvínov“, v druhém rohu pozorujeme pár kusů fandících Linci, k mému překvapení (zase) většina ekipy jsou ženy. Každopádně vybaveny dvouručkama, jako tomu bývá často v Itálii, a bubnem produkují slušný support. Z naší strany sem tam nějaký pokřik, ale určitě to nedosahuje kvalit plnohodnotného fandění, což se asi dalo očekávat. Ke konci první třetiny vypadává po hitu Adama Poláška polstrování, které kryje hranu plexi na střídačkách, a k našemu údivu se ho nedaří vrátit zpátky. Zápas je přerušen a dohrává se, až se situace napraví. Mezitím bereme další výhodný deal na piva a celková situace se jeví už o dost lépe. I naše podpora s přibývající podporou alkoholu zesiluje a ke konci už to i má malinko parametry. Jako třešničku na dortu nám paní asi 5 minut před koncem zápasu nese tác plný piv, že „Free beer“. My ještě nestihli dojet naši rundu a už se nám moc nechtělo, ale chlast zdarma je chlast zdarma, tak neodmítáme a bereme další. Zápas končí, vyhráváme 2:1. Jak už je u mě zvykem, z hokeje jsem toho moc neměl, ale prej jsme hráli docela dobře. Kluci děkujou nám, my děkujeme jim a pomalu se belháme ven ze zimáku.

Dejv má v merku bus, kterým můžeme oba jet domů, protože bydlíme pár vesnic od sebe a bus je protíná obě. Dostáváme se na zastávku v centru města a čekáme na bus, který měl přijet ve 22:58. Čekáme. Čekáme. Čekáme. Je 23:05 a bus stále nikde, začínáme halekat, že zk**vený Italové se na nás prostě vysrali, přičemž přistupujeme k jízdním řádům a vidíme nad naším časem zašedivělé číslíčko 40. Protáhneme to překladačem, a co se nedozvíme? Autobus nejezdí v sobotu… Díváme se opět na jízdní řád, další bus jede ve 2:32. Co dál? Přece tu nebudeme sedět jak žaludi skoro 3 hodiny a čumět na věž kostela, jak nás provokuje bimbáním každých 15 minut. Snažím se zachránit situaci skrz hovory s kamarády na místě. Bohužel. Všeci jsou už tak pod obraz, že nikdo není ve stavu, aby mohl řídit. Dostáváme nabídku, abychom se vrátili na zimáček, že je tam prej party. Tak asi jo, no, jdeme zpátky. Už na kopci zjišťujeme, že party je docela v proudu a že to tam slušně žije. K našemu překvapení (opět) vídáme i nějaké známé tváře a říkáme si, že tohle asi nebude nejhorší nápad. Chvilku křepčíme, pijeme, kecáme, čas docela ubíhá. Ale došel cash a my ještě chceme pivo, dostal jsem tip, že prej se dá platit Revolutkou, fakt? Říkám: „No jasný, běž tam,“ tak jdu a ještě před objednáním se ptám na danou platební metodu, pán za barem se jenom usměje, vytáhne QR kód a ejhle, zaplaceno.

Po této zkušenosti už je ale čas vyrazit na zmíněný večerní bus. Dorážíme včas, kupujeme jízdenky a nastupujeme. Docela zajímavý, že v regionu, kde je po osmý hodině totálně mrtvo (krom restaurací a kaváren teda), je noční bus v půl třetí ráno v sobotu narvanej k prasknutí. Divíme se, odkud ty lidi jedou a co doteď dělali. Blížíme se k mojí zastávce, loučím se s Dejvem, dávám znamení na zastavení řidiči… a nic… Borec prostě jede dál. Italové, co chcete. Tak agresivně mačkám tlačítko stop ještě tak 67×, aby teda alespoň zastavil o ten kilometr dál. Řidič řídil jak ten autobusák z Harryho Pottera, šlápnul na brzdu tak agresivně, že paní v druhé řadě málem vylítla předním oknem ven, ale díkybohu, že zastavil, jinak bych se hodně nasral. Vystupuju, jdu spát.

DEN TŘETÍ

Je mi krapet nedobře, což je ale u podobných akcí docela normální. Nepouštím se do žádných velkých akcí jako včera a spíš regeneruji na další zápas, který je tentokrát už ve 14:00. Vyrážím, tentokráte vlakem, abych si to trochu zpříjemnil. Opět se kochám krásnými scenériemi kolem sebe a říkám si, jestli nejsem náhodou na scéně Pána prstenů, nebo podobného bijáku. Dneska už bez Dejva, prej tu jsou i za turistikou, ne jenom hokejem. Nechápu.

Dneska to je ještě střídmější než včera, jsme přemístěni na druhý konec stadionku, kde se mi to líbí o něco víc, protože to připomíná sektory, na které jsme zvyklí u nás v extralize. Support skoro nulový, což je podpořeno nevýrazným výkonem na ledě, ale je to příprava, nic si z toho neděláme. Po zápase vyhlášení, hokejky dostávají košík s místními specialitami. Nebudu lhát, docela bych si taky něco vzal, když jsem viděl, co tam všecko bylo. Fotka, poděkování jako včera, a to by bylo z hokeje vše.

Po hokeji jsem měl ještě čas a docela hlad, tak jsem se zastavil na ubikaci na pizzu, která mi celou dobu voněla pod nosem, ale jelikož bylo pořád plno, tak jsem nemohl vyzkoušet. Dávám si jakousi místní se vším možným. Jako kombinace nic moc, ale jinak pizza velice dobrá a hlavně i cenově velice zajímavá a velká, takže bych doporučil.

Pak jsem si dal, že půjdu relaxovat do místního wellness. Na webovkách ukazují, že sauna zavírá ve 21:30. Je 18:35, přicházím ke vchodu, za pultem paní, něco počítá. Říkám, že bych chtěl do sauny, paní se na mě podívá, jako kdybych byl z Marsu, a po pár vteřinách odvětí: „Closed.“ Ukazuju web, že sauna až do 21:30, paní na to: „Closed.“ Nasranej jí po cestě ze dveří odseknu pár pikantních českých slov a jedu zpátky na pokoj, protože už je skoro 7 a všechno se zavírá. Mohlo to skončit líp, ale i tak to byl dobrej nápad a krásnej výlet.

Další den už jenom balím a pomalu se vydávám na cestu zpět, která opět čítá přes 700 km s krátkou zastávkou v Bolzanu.

A proč jsem vlastně všechno tohle psal? Abych vám ukázal, že ten hokej nemusí být vždycky jenom o hokeji. Může to být o poznávání nových míst, o poznávání nových lidí, o utužování kolektivu, o upuštění páry od života, kterej se třeba momentálně nevyvíjí nejlíp, o vytváření nových vzpomínek, zážitků a momentů, kterými můžete pobavit svou rodinu a kamarády.

Jezděte na výjezdy, má to smysl, i když se nemusí dařit, i když to třeba stojí doslova za hovno, ne všechno se musí točit kolem hokeje. Já už to mám tak, že si vyjedu s partou kamarádů na výlet a hokej už opravdu slouží jako záminka. Věřím tomu, že kdybychom to takhle brali všichni, tak bychom neměli problém zaplnit jakýkoliv autobus kamkoliv, a už teď se těším na to, co nám následující sezona v tomhle ohledu přinese.

Díky za přečtení a vidíme se na zimáku.

Za RoT

Uhelka